Když jsem se před dvěma lety zabýval studiem odkazu Járy Cimrmana, konkrétně jeho korespondence Milivoji Konečnému, setkal jsem se se jménem Jána Mižona. Tehdy jsem tomuto mladému muži ze slovenských Uher, jak ho nazýva Jára Cimrman, nevěnoval přílišnou pozornost.

Cimrman v dopisech Konečnému (se kterým se seznámil při svém posledním pobytu v Praze-Bohnicích) líčí své zážitky, úspěchy i neúspěchy. Jsou datovány koncem roku 1913 a odeslány z Reichenbergu (dnes Liberec). Kuriózní je, že p. Konečný je nikdy neotevřel, tedy nemohl ani odpovědět. Proč, o tom se můžeme jen dohadovat.

Jára Cimrman se s Mižonovci poprvé setkal na Mižonovské salaši, když doprovázel Ferdinanda d'Este na tajné inspekční cestě do Uher. Není přesně datována, ale pravděpodobně se uskutečnila mezi roky 1903 a 1905. Tehdy se na salaši zdrželi asi 1/2 hodiny, kdy posvačili chutný Mižonovský sýr. Pochopitelně, jak to chodilo ve špatných dobách, občerstvení nezaplatili.

Janko byl tehdy malý chlapec a Cimrman by si ho ani nebyl všiml, nebýt toho, že Janko, nedbaje návštěvy z nejvzácnějších, do prkna zaujatě vyrýval geometrické obrazce, jejichž význam Cimrmanovi odepřel vysvětlit se slovy "Neruš mé bloky". Tuto větu si Cimrman nedokázal vysvětlit.

V létě roku 1913 se na Těrchovsko vypravil znovu, tentokrát za účelem sbíraní lidových písní a báchorek. Při této práci se zastavil i u Mižonovců. Ačkoli původně chtěl se pouze občerstvit a odpočinout si, zůstal zde déle než týden. Zaujaly ho natolik názory a nápady Janka, že spousty hodil strávili v rozhovorech. Cimrman seznámil Janka s nejnovějšími poznatky vědy i filozofickými směry, rozebírali spolu dlouhé teorie, bohužel Cimrman se o nich v dopisech mnoho nerozepisuje. Jasně je však zřejmé, že Mižon používal k počítaní dvojkovou soustavu, a to při počítaní na prstech. Jelikož se Cimrman zajímal i o chod salaše, podal mu Janko Mižon výklad s pomocí schémat, nápadně připomínajících vývojové diagramy.

Jakožto umělce zaujaly Cimrmana básnické pokusy Mižona, neměl však, jakožto odchovanec klasiky, pochopení pro revoluční Mižonův přístup. Cimrman popisuje (bohužel ji neopsal), Baladu batchovskou, přirovnáva ji k písním pracovním. Mižon v ní podáva přesný návod, řekil bychom algoritmus, jak efektivně chovat ovce. Cimrman vytýká Mižonovi některé drobné chyby, ale pobízí ho, aby v tvorbě pokračoval.

Zajímavá je ještě jedna maličkost. Cimrman popsal funkci a princip telegrafu, načež Mijon tehdy poznamenal, že by se zvěsti (dnes informace) daly nejenom přenášet, ale i zpracovávat ve formě elektrických impulzů. Uvažoval i o využití dvojkové soustavy a předpověděl tak vznik počítačů, ostatně později se tím, jak známo, zabýval mnohem výrazněji.
Tolik tedy z dopisů Milivoji Konečnému, ohledně Jána Mižona. Zůstává však velký otazník.

Kde je Cimrmanova folklórní sbírka, obsahující i Baladu batchovskou?

V pozůstalosti Cimrmana objevené dr. Hedvábnym se nenašla, žádné nakladatelství o ní také neví. Je možné, že sbírka, stejně jako Cimrman, zmizela s prvními výstřely světové války, čímž je čtenářská obec ochuzena o nesporně kvalitní umělecké dílo.

Naštěstí válka nezastavila růst Mižona, ačkoli řádného uznání se nedočkal. V anarchistickém časopise Roznětka, jenž byl pokračováním proslulého časopisu Doutnák, vyŠel v roce 1931 malý článek o Mižonovi v souvislosti chystaného vydání jeho cestopisu po Kamčatce a Čukotce v malém györském nakladatelství Červený zítřek. Mižon je autorem článku označen za potrhlého snílka, neustále bádajícího nad prázdnou množinou vztahů a čísel. I z tohoto materialisticky pojatého textu lze však mezi řádky vyčíst, jakým zneuznaným géniem byl.

Malá zajímavost. Tento levicový týdenník přestal jěště v témže čtvrtletí vycházet poté, co při schůzi redakce v její budově vybouchla dobře měřená dynamitová nálož. Není však vhodné spojovat Mižona s touto akcí, spíše to byla jen náhodná časová souvislost, ostatně v té době podnikal Mižon cestu do Prahy kolem světa. K výbuchu došlo pravděpodobně vinou redakce, neboť týden předtím otiskli reklamu na "Vynikající trhavinu dle pana Nobela", kterou vyráběl székesfehérvárský drogista a podnikatel Miklós Kádár, jeden z dopisovatelů Roznětky, mimochodem starší bratr též levicově organizovaného Jánose.

A jěště jedna zpráva z tisku. Pražský nakladatel Josef Ticháček připravoval v roce 1939 do tisku cyklus reportáží Jana Mižona pod souhrnným názvem Amerika a já. K vydání však nedošlo vinou česko-slovenského rozkolu nedošlo. Další osudy knihy známy nejsou.

K téhle témě, by bylo bezesporu zajímavé slyšet vyjádření popředních cimrmanologů.